Tomáš Norbert Koutník (1698 – 1775), Giovanni Battista Pergolesi (1710 – 1736)

Criminalista newinný - Stabat mater

Dvě barokní kantáty

Hudba / Music: Tomáš Norbert Koutník (1698 – 1775), Giovanni Battista Pergolesi (1710 – 1736) Libreto / Libretto: Tomáš Norbert Koutník, Jacopone da Todi Režie / Stage Director: Tomáš Hanzlík Umělecké nastudování / Rehearsed by: Tomáš Hanzlík  Ensemble Damian Kostýmy a scéna / Costumes and Set: Vendula Johnová Obsazení / Scoring: S,A,T,B, vn 1 - 2, vla, vc, cb, org Stopáž / Durata: 80´

Historické souvislosti

Při uvádění staré i soudobé hudby se s Ensemblem Damian zaměřujeme převážně na neznámá díla. Do kategorie zapomenutých patří také skladatelský odkaz českého kantora Tomáše Norberta Koutníka (1698 - 1775), k jehož loňskému výročí jsme uspořádali řadu koncertů a snažili se posluchačům přiblížit tohoto inteligentního a vtipného komponistu. T. N. Koutník se narodil v rodině tkalce v Chocni ve východních Čechách. Studoval na piaristickém gymnáziu nejprve v nedaleké Litomyšli (1716-1719) a pak v Kroměříži na Moravě (1719-1720). V letech 1720 - 1729 působil jako kantor v Chroustovicích a Kostelci nad Orlicí. Od roku 1729 byl až do smrti kantorem, varhaníkem a starším literátského bratrstva v rodné Chocni. O poznání jeho díla se ve 20. století nejvíce zasloužili choceňský skladatel Adolf Kramenič (1889-1953) a historik Jaroslav Vaniš (1923-1993). Adolf Kramenič mezi lety 1943-1950 shromáždil a spartoval Koutníkovy skladby. Spartace jsou dnes s celou Krameničovou obsáhlou hudební sbírkou uloženy v Muzeu A. V. Šembery ve Vysokém Mýtě.

Pobělohorská kantorská činnost navazovala úzce na starší tradici, která v těsné návaznosti budovala jak školu tak literátský kůr. Kantor i nadále požíval vážnosti a mohl posléze zastávat i vyšší správně politické funkce. Proto není tak nečekané ani působení příslušníků šlechtické vrstvy, jako tomu bylo i v případě Adama Michny z Otradovic, či Václava Karla Holana Rovenského, který byl do šlechtického stavu povýšen. Také pro tyto kantory byla typická úzká spolupráce s katolickými duchovními, v čemž však můžeme spatřovat více projev spřízněnosti v záměru a přesvědčení než existenční nutnosti. T. N. Koutník sám sice žádnou správně politickou funkci nezastával, jeho pracovní vytížení bylo již tak dostatečně velké, avšak jeho otec a starší bratr působili v Chocni jako purkmistři. Dva další sourozenci vystudovali bohosloví a působili jako faráři v různých částech východních Čech, s nimiž udržoval Tomáš Norbert kontakt. Bratr František Tobiáš mu jako učitelského pomocníka doporučil Františka Matějku a nasměroval tak do Chocně další významný kantorský rod. Na kůru kostela v Petrovicích u Nového Bydžova, kde působil jako farář bratr Václav Koutník se zachoval opis sepolcra Criminalista nevinný.

Je škoda, že jediné zachované Koutníkovo velikonoční oratorium je pasticcio z Pergolesiho árií. Třetí a čtvrtá árie jsou převzaty z Pergolesiho kantáty Orfeo, u ostatních se mi originál zatím nepodařilo identifikovat. První a pátá nesou nepřehlédnutelné prvky Pergolesiho rukopisu, v páté je dokonce použito stejného melodického ostináta jaké se pak ve druhé půli koncertu objeví v sedmé části Stabat mater. Všechny árie  v sepolcru Criminalista nevinný mají formu arie da capo se středním dílem v paralelní mollové tónině. Koutník jejich hudební materiál nijak neměnil, pouze je přetextoval a dokomponoval k nim recitativy, arietty a závěrečný sbor. O autorství Introdukce a druhé árie Nespravedlnosti lze těžko rozhodnout. Přebírání cizího materiálu je v 18. století naprosto legitimním postupem, jaký používali i ti největší mistři - Händel a Bach, a proto není nejmenší důvod k nějakému pohoršení.

Tonálně je sepolcro Criminalista nevinný hrané ve velikonočním období u některého z oltářů vyzdobeného jako Boží hrob velice pestré. Výběr tónin od G dur po f moll umožnilo continuo realizované pravděpodobně na klavichord či cembalo. Opis sepolcra pořízený jistým J. G. Matátkem neobsahuje v partu Fondamento téměř žádné číslování, je proto možné, že se při provádění této skladby upustilo zcela od použití akordického nástroje. Pro naši realizaci bylo číslování basu rekonstruováno na základě spartace Adolfa Krameniče.

Z dobových pramenů víme o existenci a oblibě hudebního tvaru oratoria značně rozšířeného v českých zemích, většinu hudebnin tohoto typu si však vzali oheň a voda. Předkládané sepolcro je důkazem vysoké interpretační úrovně choceňských hudebníků nebo chlapců v piaristických kolejích, pro které toto oratorium mohl Koutník kompilovat, protože jeho syn František byl členem řádu a působil na řadě míst v Čechách jako učitel hudby. Naposledy jako regent hudebního piaristického semináře v Kroměříži.

Slavná kantáta Stabat mater Giovanniho Battisty Pergolesiho sice nepatří do kategorie neznámých děl, ale přijímána byla už od samého počátku přinejmenším s rozpaky. Její hodnocení se pohybovalo od zbožného uctívání, až po naprosté zatracení (Berlioz). Připomenu alespoň dva příklady pozitivně motivované snahy o nápravu. První dokumentuje i již zmíněné přebírání cizího hudebního materiálu a následná rizika stylových analýz skladeb 18. století. Hudbu Stabat mater totiž použil sám J. S. Bach v kantátě Tilge, Höchster, meine Sünden (žalm 51). A co se stalo? Bach uzpůsobil Pergolesiho k obrazu svému - rozpohyboval hlasy, osamostatnil part violy a prodloužil fugované části (i dvojnásobně). Hudba není v tomto zpracování tak „řídká“, ale ztrácí se její příznačná italská lascivnost. Druhé dobové vylepšení pověstné skladby pochází z pera krajana Antonia Salieriho. Ten Stabat mater upravil pro velký orchestr, sóla a sbor. A jak to bylo míněno původně samotným autorem?

Pergolesiho Stabat mater, i dnes běžně provozované jako kantáta pro sóla, ženský sbor a smyčcový orchestr, je ve skutečnosti Duetto spirituale pro dva sólové hlasy, čtyři smyčcové party a basso continuo, zkomponované nikoliv pro církevní slavnost, nýbrž pro zábavu malého kroužku duchovní komorní hudby. Jakákoliv sborová verze posouvá dílo do jiné sféry, ve které může těžko čelit oprávněným výtkám vůči zpracování některých částí. Stabat mater objednalo u Pergolesiho za předem vyplacených 10 dukátů bratrství Cavalieri della Virgine de´ Dolori, což byla kongregace neapolských šlechticů pořádajících svá osvícená setkání nejdříve v kostele San Luigi di Palazzo dei P. P. Minimi, a pak v sousedním kostele San Ferdinando. Pergolesiho skladba měla pravděpodobně nahradit ani ne o dvacet let starší Stabat mater Alessandra Scarlattiho, které patrně již neodpovídalo módnímu vkusu členů kongregace. Opis díla dostalo bratrství, originál daroval Pergolesi krátce před smrtí neapolskému dvornímu kapelníkovi Giuseppovi de Majo, žáku Alessandra Scarllatiho. Pergolesi zemřel 16. března 1736 a za jeho pohřeb muselo být zaplaceno 11 dukátů. Honorář tedy nestačil ani na tento poslední  výdaj.

Stabat mater je opředeno mýty podobně jako Mozartovo Requiem.  Pergolesimu  byl  osudem vyměřen  ještě  kratší čas  než  Mozartovi a kompozice Stabat mater spadá také do posledního období jeho života. Avšak všeobecně vžitá domněnka, že se jedná o jeho labutí píseň, byla už v 18. století zpochybněna ve prospěch skladby Salve Regina. Také tvrzení, že Pergolesi skladbu vůbec nestihl dokončit a že poslední strofu Quando corpus morietur musel dokomponovat Leonardo Leo, je díky existenci autografu považováno jednoznačně za mylné.

Vraťme se ale na závěr k otázce kvality této skladby a také k našemu interpretačnímu přístupu. Pergolesi byl školený a neobyčejně talentovaný skladatel, který ovládal i archaický chrámový styl. Ten po něm ale nikdo nežádal, úspěch měly jeho opery a proto vážný duchovní text zhudebnil právě tak. Konec konců, pro nemodernost odložili starší Scarlattiho zpracování do truhly. Časté vedení partu 1. a 2. houslí a stejně tak partu violy a basu v unisonu, může být pro někoho důsledkem spěšného pracovního postupu. Můžeme to ale považovat i za rafinovanou práci s kontrasty sladkých tercií a sext s barvou trochu syrového a nikdy ne zcela ladícího unisona. To ovšem předpokládá obsadit také každý instrumentální part pouze jedním hráčem.

Nevnucujeme nikomu naši představu o autentičnosti provádění Stabat mater už proto, že té nejdůležitější složce přece jenom nemůže dostát nikdo. Mám na mysli užití oněch nepopsatelných a pro nás jen těžko představitelných kastrátských hlasů, které, pro svou instrumentální obratnost a sílu  a jiskřivou chlapeckou barvu, vládly hudbě plných 200 let.

Tomáš Hanzlík

Více informací o T. N. Koutníkovi najdete na samostatné stránce.